OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané HAWTHORNE HEIGHTS se zformovali na sklonku roku 2001v Daytonu, stát Ohio. Kapela, která označuje svou tvorbu jako „post hardcore and screamo“ podepsala loni smlouvu na vydání první desky s firmou Victory Records. Jejich debut „The Silence In Black And White“ vznikl v chicagských studiích v průběhu letošní zimy a obsahuje jedenáct více méně vyrovnaných kompozic, představujících muziku, která se pohybuje kdesi na hraně mezi standardním středoškolským neo-punkem amerického vidlákova ( SUM 41 ) a kalifornským nu-metalem (PAPA ROACH). Přičemž první styl převládá.
Zkrátka taková obyčejná každodenní záležitost z MTV. Jednoduché, veselé skladby s nenáročnými texty. Neustále se nabalující nové a novější a nejnovější popěvky plynoucí v každé skladbě pořád dál a dál a dál dopředu až někam k okraji špenátových polí jižního Illinois. Vše je neuvěřitelně nekomplikované, ale bez potřebné síly a opravdovosti. K čemu je, když v každé skladbě zpěvák naléhavě a bezustání sténá melodické, melodičtější a nejmelodičtější pasáže, když to celé jde jedním uchem dovnitř a druhým ven? Jeho ukníkaný rádoby vroucný projev mi přijde po čtvrté skladbě nepříjemný a po osmé již nesnesitelný. Občas jej doplňuje drsňáckým řvaním druhý hlas. To když se kytarista rozhodne vyvztekat a postěžovat si na zničené dětství. Vše je neuvěřitelně sterilní, předvídatelné a neoriginální. Už si ani nepamatuji kolik takovýchto kapel proudí každý den hudebními TV kanály.
Zkrátka HAWTHORNE HEIGHTS nahráli album, které si tak můžou pouštět američtí tlouštíci na svých zahradách při grilování řádně naducaných steaků.
Dneska je mejdan u Kevina, tak se chlapí stavte, budem grilovat, máma udělá punč a co víc, možná přijdou i roztleskávačky!
2,5 / 10
JT Woodruff
- vokály, kytara
Micah Carli
- kytara
Casey Calvert
- kytara
Matt Ridenour
- basa
Eron Bucciarelli
- bicí
1. Life On Standby
2. Dissolve And Decay
3. Niki FM
4. The Transition
5. Blue Burns Orange
6. Silver Bullet
7. Screenwriting An Apology
8. Ohio Is For Lovers
9. Wake Up Call
10. Sandpaper And Silk
11. Speeding Up The Octaves
The Silence In Black And White (2004)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Victory Records / Day After
Stopáž: 43:00
Já bych zase tak přísný na HAWTHORNE HEIGHTS nebyl. Je pravdou, že „The Silence In Black And White“ nijakým způsobem nevybočuje z řady kapel, jejichž písně jsou ke slyšení v srdceryvných scénách amerických "mládežnických" seriálů typů Beverly Hills 90210. Ta americká vlezlá melodika je z toho cítit na sto honů. Na druhou stranu, taková hudební impotence, jako například u PAPA ROACH anebo BLINK182, nás naštěstí v případě HAWTHORNE HEIGHTS nečeká.
Nejsilnější momenty jsou však pohříchu umístěny hned na začátku alba, hlavně v prvních třech skladbách, z nichž tu třetí - „Niki FM“ bych označil i za jasnou hitovku, která má šanci zabodovat. Kdyby se všechny skladby nesly v podobného duchu, jednalo by se o vynikající počin.
Za atlantikem má tato nahrávka poměrně slušné vzhlídky na úspěch. Otázkou zůstává, co s tím u nás? Victory records nejsou major label a úpřimně řečeno, mainstreamové publikum osloví asi těžko, pokud kapela nebude tlačena do médií. Určitou šanci bych viděl například u vyznavačů melodického punk/rock-u.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.